REÁLIE

Angola

Jornal de Angola

Brazílie

A imigração européia no Brasil pela ótica da Internet – Evropská imigrace v Brazílii

Mosambik

mosambický deník NOTÍCIAS

Portugalsko

Madeira portský (čtrnáti)deník

LITERATURA

Almada Negreiros

Luísa Costa Gomes

Jorge (František) Listopad

JAZYK

Postavení členu před přivlastňovacím zájmenem

Užitečné odkazy: slovníky a učebnice portugalštiny

Domů:

zpět na úvodní stránku

(c) Eva Hlávková

2008

Miguel Torga
O Sézamo
Sezame, otevři se


„Sezame, otevři se!“ zvolal Raul do ticha zaujatých posluchačů.

Té noci se při předení sešly zástupy. Ženské, muži a děti. Ženy spřádaly vlnu, navíjely klubíčka nebo pletly punčochy, muži kouřili a klábosili a děcka podřimovala nebo vyváděla obvyklé čertoviny. Až nastala Raulova chvíle, kdy – jak bylo zvykem – všichni nastražili uši, aby si vyslechli příběh z velké knihy. V Urrosu se, mimo školního a církevního učení (z nichž první předával učitel rákoskou a druhé farář prostřednictvím facek), lidem dostalo poučení od Raula, poučení to bezplatné a mírumilovné, zprostředkované příjemným vlahým hlasem, který cestou z úst zanechával na kníru drobné krůpěje.

„Sezame, otevři se! – A v tu chvíli se skála rozestoupila a nabídla své oslnivé útroby v opojném pozvání.“

Děti ohromeně valily oči a žmoulaly čepice. Muži věřili i nevěřili; usmívali se. A ženské se všechny shodly, že to Lamegová trefně vystihla, když prohlásila:

„Něco na tom bude…!“

Urros, ležící uprostřed kopců, je domovinou ovcí. Za úsvitu, když je den ještě za horami, se každý ovčín promění v bezedný pytel, z něhož se valí měkounká klubka vlny. Kdo tou dobou pozoruje urrosské ulice, vidí jen vlnící se nadýchaný koberec, kterak zakrývá dláždění, zašedlý ranním přítmím. Potom se slunce vyhoupne nad obzor a osvítí kopce. Všechny na svých úbočích láskyplně vystavují na odiv mírná bílá stáda ukusující šťavnaté píce. Bohatství vesnice tvoří mláďata, mléko a obláčky merina, které se perou, suší a kramplují po celý den a předením se dozpracují. V magacíně vyhřáté funěním dobytka se scházejí lidé. Sousedé se složí na karbid nebo petrolej do svítilny a večer začíná. Takové bratrství celou ves spojuje v zimě, za nekonečně dlouhých nocí. Vždy se najdou novinky na přetřes, navazují se nové známosti, je třeba opět zažehnout vyhaslá ohniště a hlavně je tu Raul, který nachází své spisky kdovíkde a čte z nich s takovým zápalem, že by se kámen ustrnul a mrtvý by se smíchy za břicho popadal.

Tentokrát byl na řadě krásný příběh vyprávějící o obrovském jmění skrytém v nitru hory. Pusy údivem otvírala především klukovská část osazenstva. Oni všichni v kopcích hlídali dobytek a všem už někdy napadlo, že by kterékoli ze skalisek, na něž vstoupili, mohlo být obtěžkané obrovským pokladem. Že by ho však bylo možné otevřít jediným povelem? – to nenapadlo žádného.

Mezi malými posluchači byl nejmenším Rodrigo, neklidný hoch se značnou představivostí, který měl pro své vlastnosti pověst bláhovce. Svými nečekanými matoucími výstupy vpadal doprostřed vážného rozhovoru. Viděl hvězdy za bílého dne, které nikdo, byť se snažil sebevíc, nedokázal spatřit; pískal si naprosto neznámé popěvky; a vrcholem všeho bylo, když na zem nakreslil nějaký obličej. Tenhle vztekloun, který ostatní neustále pošťuchoval a bečel jako by ho na nože brali, když potom schytal výprask, poslouchal ve svém koutku celý u vytržení Raulovu četbu a spřádal plány.

Přástky skončily pozdě, až když všichni padali únavou a z posledních sil se snažili udržet v paměti ono orientální bohatství uzavřené ve skále. A ráno raníčko se Rodrigo, oproti zvyku, vyplížil sám za stádem směrem k Šibeničnímu vrchu. Raulův příběh mu zažehl mozkovou kůru a on potřeboval samotu, aby ten požár uhasil beze svědků.

Umrlčí pohoří je protáhlé a ošklivé. Jsou tam pastviny, ale jaké? Minulost tam zanechala tolik ztracených výkřiků, tolik nepohřbených mrtvých, tolik bludných duší, že dokonce i jarní litanie se místu zdaleka vyhýbají. Ale právě taková prokletá místa lid rád opřádá hezkými svůdnými bájemi, snad proto, aby je uchránil před výplody rozumu. Tak si také vybájil, že někde v té prokleté samotě je ukrytý poklad. Jenže nalézt ho bylo obtížné. Pohřbený mezi kameny, hlídaný tisíci přízraků… Kdo by si do takového podniku troufnul? Nikdo. A tak prokletá hora ůstává pustá, divoká a potemnělá.

Rodrigo se však to kouzlo rozhodl zlomit. Došel tam, poháněje dobytek kamením, s východem slunce.

Chtěl prostě strhnout závoj tajemství. Chystal se ho vykřičet, jako to udělal lupič z pohádky, jen s tím rozdílem, že jakmile by se ocitl v jeskyni, nezapomněl by – na rozdíl od toho druhého – kouzelnou formuli, která by mu zajistila návrat.

Ještě nevěděl co si počít s bohatstvím, které by tam nalezl. Ani na to nepomyslel, neboť poklady nebyly jeho opravdovým cílem. Lákal ho samotný čin, lákala ho schopnost vyřknout rozkaz a vidět zem pokorně a tiše se roztrhnout.

Hošík vládl tou mocí. Vyšplhal na nejmohutnější skalisko a bez mrknutí oka přehlédl celé pohoří. U nohou mu ležely dva zhroucené široké trámy z šibenice, na níž dle pověsti vypustili duši všichni odsouzení horalé. Sednout si na ně, dotknout se jich, to se dodnes, jak říkal lid, rovnalo odsouzení k nešťastnému konci. Ale síla vůle chránila Rodriga před takovou nehodou. Důvěřivě si na svých dětských rtících pohrával s kouzelným zaříkadlem. A obrovská čirá tichá radost zahnala do daleka duchy popravených, kteří se pokoušeli narušit vznešenost oné chvíle. Otevřít horu! Vyslovit jistě a srdnatě heslo a odkrýt nezměrné bohatství očím smrtelníků!

Protahoval ty okamžiky, aby prodloužil potěšení z moci, kterou měl (a snad i kvůli vnitřnímu pocitu nedostatečnosti, jejž si plně neuvědomoval). V duchu si šeptal slova příkazu, který se naučil z pohádky, a pevně svíral rty, aby se neprořekl dříve než ve zvolenou chvíli.

Stádo, na něž pán zapomněl, se páslo vzdálené tajemstvím pohoří i pastýře. Čas od času se z jeho středu ozvalo zabečení, ale bylo to volání bez odpovědi.

„Tak teď!“ řekl nahlas Rodrigo, když se rozhodl.

A jelikož měl strach, že se hora rozestoupí právě vprostřed vrcholu nejvyššího skaliska, na kterém stál, uhnul kousek doprava.

„Támhle, určitě k tomu dojde tam…“

Měřil si kameny, propočítával velikost otvoru, už předem viděl zázračný účinek svého zvolání.

„A dobytek?“ uvědomil si náhle.

Stádo se páslo dole v údolíčku, v místě, kde by se ani v nejbujnější fantazii nemohl odehrát takový zázrak. I kdyby se skutálely kameny nebo vyvrátil rozložitý dub zaklesnutý v rozsedlině, nic z toho by neohrozilo stádo.

„To už by musela být jo smůla,“ uzavřel, aby zaplašil obavy.

A s klidným svědomím, chvěje se nedočkavostí a zaslepený svým snem, malý čaroděj hrdě pozvedl ruku a zvolal:

„Šibeniční vrchu, otevři se!“

Jeho představivost by uvěřila i nemožnému. Viděl hvězdy na nebi za bílého dne, lidi na měsíci a byl si jist, že Sezam z Raulova příběhu skutečně existoval. Proto klidně a důvěřivě naslouchal ozvěně svého hlasu, když se od úbočí odrážela nazpět. Všechno si žádalo svůj čas.

V dálce se neostře ztrácely chladné modravé obzory. Krotké stádo poblíž nejasně uždibovalo trávu. Vyčítavé volání ovečky se nedokázalo přenést přes hranici pastýřova vědomí. Rodrigo byl mimo sebe v očekávání toho zázraku. Přikázal ho a čekal na něj.

„Šibeniční vrchu, otevři se!“ zvolal znovu, už rozčileně, jelikož takové čekání neodpovídalo jeho představám.

Poblíž se něco jakoby zachvělo a dítěti poskočilo srdíčko.

„Otevři se!“ dupl si zlostně.

Ale obzory začaly nabírat na krutosti a významu, stádo nabylo jasné obrysy a oveččino bolestné bečení zesílilo.

„Lhali mi!“ a po jeho zklamané dětské tvářičce skanula slza beznaděje.

„Byla to lež…“ vzlykal přepadle na vysoké skále.

Všechno v něm dosahovalo nevinné opravdovosti. Šidil a už byl ošizen, ale to se stalo během knoflíkových soubojů nebo když mámě zamlčel klubíčko nití, které potřeboval na pohánění káči. Jenže pokud šlo o velké věci – jako báje a mýty, jeho čistá duše nechápala, že by v tom mohl být klam. A když prvně ověřoval svou důvěru, když se pokusil nahlédnout zblízka na ten div, probral se ze sna krutě oklamaný!

Naštěstí byl dětsky lehkomyslný. Ještě tonul v slzách, ale už mu ruka zapomnění osoušela oči. Nářek desetiletého se vytratí tak rychle, jako se objeví. Ovečka volala neustále. A to netrpělivé bečení ho vrátilo zpět do prosté skutečnosti jeho pasteveckého života.

Napřímil se, sešel z kouzelné skály, nastražil uši a již šel přímo za naříkáním.

„A hele, to byla Hrdlička…“

Jedno jehně už se stihlo narodit a máma ho olizovala. Druhé bylo zatím tam uvnitř, zajaté v tajemství lůna.

Překlad (c) Eva Hlávková