Portský (čtrnácti)deník

Ostatní části: 1, 2, 4, 5,

St 18. 3. až St 1. 4. 2009: Letem světem

Další týdny byly především školní. Číst a číst, to byla hlavní náplň jednoho, druhého i každého dalšího dne. Něco z toho, co jsem přečetla třeba někdy v budoucnu přeložím, kdo ví. Třeba povídání o prasátku Vítězném únoru. Teď se ale omezím na to, že shrnu poznámky z diáře.


St 18. 3.: študáci vynášejí smrt?
Kdo ví, co to mělo znamenat. Byli hlasití, oblečený do těch svých černých hábitů, které odkoukali od Coimbřanů a nesli cosi s globusovou hlavou. Myslela bych, být to u nás, že prostě vynášejí zimu z města. Ale teď, když už dávno kde co kvete?

Vůbec dost věcí, co se točí kolem studentského života je přinejmenším záhadných. Třeba jakými pravidly se řídí přijímání nováčků do akademické obce? Proč jeden a týž student někdy přijde do školy v hábitu a jindy ne a jiný snad naopak nevezme na sebe nic jiného? V Coimbře na to mají celý řád. Našla vyguglila jsem ho náhodou ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že se pokusím zjistit, kdy se budou v Portu pálit studentské stužky. Řád, který připomíná zákoník... V Portu budou pravidla praxe ([praše], přijímání nováčků) spíš nepsaná. Zatím jsem viděla tolik, že jejich součástí jsou různé rozcvičky dirigované staršími a již zahábitovanými studenty. A v neděli 29. 3., když jsem se hnala do Serralvese na promítání filmů, jsem potkala neobyčejně velký počet nových i starých studentů, z nichž první opouštěli areál fakulty ověšení prázdnými plechovkami od nápojů. Asi se chystal nějaký průvod, nevím. Ten film (Comêdia Infantil) byl drsně jemný a více než jemně drsný. Vyprávěl o chlapečkovi, jehož vesnici v Mosambiku vypálili zbojníci, jemu se podařilo utéci do města, ale příliš si nepomohl a jak to bylo dál neřeknu, třeba budete mít někdy příležitost film vzešlý ze švédsko-mosambicko-portugalské koprodukce shlédnout. Promítání byla přítomná i jedna paní z Mosambiku (bílá) a se slzami v očích ostatní diváky ujistila, že válka tam byla taková. Taková? Jaká?

Čt 19. 3.: den otců
Potěšilo mě zjištění, že portští rodiče chodí s dětmi do knihovny a ven a vůbec... Vždyť to je normální, že se dětem rodiče věnují! Tak proč překvapilo?

So 21. 3.: Via Sacra
Blíží se Velikonoce. Rozhodla jsem se, že blíž poznám katolické zvyky. Jednou z příležitostí byla účast na křížové cestě pořádané farností Nossa Senhora da Vitória. Jak jsem zjistila o čtrnáct dní později, měla jsem štěstí, že kostel byl tehdy, když jsem šla kolem, ještě otevřený a mohla jsem si přečíst pozvánku. Teď už se kostely v Portu zavírají. Aspoń tento ano. Sestra od svaté Kláry mi to zdůvodnila tím, že už ani tady se zloději nevyhýbají kostelům. Další podobnost mezi Českem a Portugalskem.
Nicméně tehdy zavřený nebyl, informace se ke mně dostala a to bylo hlavní. Šla jsem. Bez foťáku, bez ničeho, jen s eurem v kapse, kdyby někdo potřeboval, bylo už dost pozdě, půl desáté večer... Z povídání v kostele jsem si moc nezapamatovala, bylo to spíš takové umístění Velikonoc do současného dění. A pak už se šlo ven a do ulic. S repráky na tyči, aby slyšeli ti vpředu, ti vzadu i ti, co zůstali doma. Byla jsem tak zabraná do poslouchání a ladění svých hlasivek, že jsem si nakonec uvědomila, že nevím, kde jsme, jen kolikáté je to zrovna zastavení, jsem vedla v patrnosti.
Kříž každého jednoho zastavení měla na starosti jiná rodina. Ozdobili ho, osvítili, kytku k němu postavili a když se přečetlo, co se přečíst mělo, někdo z rodiny kříž zvedl a nesl ho s procesím. Když byly kříže všechny, došli jsme právě do kostela Panny Marie Vítězné a tam kříže uklidili a šli jsme domů. Nakonec se mi podařilo naladit a trochu jsem si i zazpívala. A kdyby nebylo zastavení jen čtrnáct, možná bych se naučila i otčenáš v portugalštině.

So 28. 3.: Museu Romântico da Quinta da Macieirinha
V sobotu jsme se dočkali další komentované prohlídky, tentokrát Romantického muzea. Romantického zejména proto, že má podávat svědectví o životě v devatenáctém století, a ne proto že by tam vystavovali růžové cetky, svíčky a víno. Dozvěděli jsme se, že v devatenáctém století budova muzea zdaleka nebyla ve středu města, tak jako je tomu nyní. Bohatší Porťané měli dům ve městě a usedlost na okraji, kam jezdívali jako my na chatu. V téhle chatě nedlouho pobyl i sardinský král. Když si jeho potomci odváželi nábytek po příbuzném, nechali vyrobit kopie pro muzeum. Ostatní předměty pocházejí od soukromníků a institucí.

St 1. 4.: Arquitecturas Antigas
Senhor António z portské radnice snad vyslyšel mou prosbu a nabídl rektorátu další komentovanou procházku Portem (o té první jsem do čtrnáctideníku nenapsala, ale pár poznámek z výkladu je u fotek na Rajčeti). Tentokrát nás upozornil i na několik svých výtvorů, mezi něž patří třeba Mercado de São Sebastião pod katedrálou. Málem jsme mohli navštívit i některý z domů v UNESCOvé části Porta, ale byl všední den dopoledne, lidé byli v práci. A ty, co v práci nebyli, zase nebylo v plánu navštívit.
Od středy teda vím, jak poznat budovu z předrománské doby a jak tu z románské, jak určit, kolika přístaveb se dům dočkal. Už pro mě není záhadou, proč z některých domů trčí kameny s prohlubní (viz zde, pod fotkou je vysvětlení). A když se mě někdo zeptá, co je to za krychlí za pračlověka, odpovím, že to je alentežánské zobrazení Jana Křtitele. A mimo to jsem se naučila pár stavařských slovíček. Děkuji, pane António, a těším se na další společnou vycházku.
Mimochodem na vycházce jsem se seznámila se čtyřmi děvčaty z Brazílie a díky tomu jsem nejen měla možnost ochutnat jinou polévku než pořád tu jednu z cantiny, ale také z toho vzešel výlet do Aveira. Ale o tom až zase příště.