Portský (čtrnácti)deník

Ostatní části: 1, 3, 4, 5,

Pá 6. 3. až Út 10. 3. 2009: Poznávací prodloužený víkend

Když už jsem se rozhodla poznat Portugalsko, nemělo by se poznávání omezit na jedno město, že ne? Taky si říkám. A ani na města. Portugalsko má nemálo parques naturais a jedním z těch bližších, jakkoli ne nejbližší, je Parque Natural de Montesinho. Tak ať se Vláďa po pracovní permanenci dostane taky chvíli na vzduch!

Náš poznávací prodloužený víkend začal už kolik dní předem konspirací a vyvrcholil ve středu v odpoledních hodinách bojovkou, ale o tom jindy a jinde.
V pátek ráno jsme si šli hodinu koupit jízdenku Rede Expressos, abychom měli jistotu, že na nás vyjde místo, a čas zbývající do odjezdu jsme využili kulturně-gastronomicko-hydratačně: obhlédli jsme katedrálu, posnídali jako zdejší (jen o něco dříve) a ještě jsme stihli namoknout. Zželelo se nám pláštěnky, jak jinak.

Porto – Bragança:
Autobus jel téměř prázdný, z okénka bylo vidět pramálo, hlavně mrholení a těsné okolí silnice. Zaregistrovali jsme aspoň tolik, že se škrábeme do kopce, kopec i údolí zarostlé stromy. Projeli jsme Vilu Real a vypustili ji ze seznamu zastávek, ve sluneční lázni se nám představila nádherná zabalvaněná zem, kterou jsem cestou zpět už nezahlédli... Až po třech hodinách jsme dorazili do Bragançy, vyčerpaní jako bychom to šli pěšo.

Plán? Turismo a papižmo. Docela nám totiž vyhládlo. Brzy jsme zjistili, že správný turista přes poledne taky obědvá a nepídí se po mapách, tož jsme se podle toho zařídili a návštěvu turisma nechali na pozděj, až bude otevřeno. Měli jsme s sebou narozeninového průvodce, který nás doprovodil až do centra historického centra. Pak už nezbývalo než si vybrat podnik, který dostane příležitost nás občerstvit. Po dlouhém hledání jsme našli Imiklau (psáno  Emiclau), kam jsem chtěla Vláďu vzít na doporučení místního kamenořezbáře, jehož jsem vyzpovídala na veletrhu a u piva ještě v Portu. Prato do dia tu dokonce bylo lacinější než v okolí, což příjemně překvapilo. V rámci tohoto "denního menu" bylo na výběr ze dvou polévek a dvou hl. jídel. Vyzkoušeli jsme všechno.

V turismu jsme dostali podrobnější plán města, v infocentru parku jsme přibrali plánek tohoto a smutně sklopili uši, když jsme se dověděli, že všechny pěšoturistické stezky jsou móóc daleko. A šli jsme se ubytovat a šli jsme na hrad.

hrad

Uvnitř hradeb jsou domy, zahrádky, kostel, další hradby a až za nimi hrad  dnes vojenské muzeum. Nechybí ani pelourinho (pranýř), stojící na praseti. Průvodce nám naznačil, že jako se jezdí do Bretaně na menhiry, do Trás-os-Montes se člověk může vypravit za kamennými prasaty. My jsme nicméně spatřili jen tuhle jedinou prasnici (Porca da Vila).

pranýř a prasnice

Kopce v okolí Bragançy jsou porostlé olivovníkovými háji, z nichž některé jsou vidět z hradeb. Zblízka jsme si je prohlédli v sobotu, kdy jsme se vypravili do parku. Přece nás nemohl odradit nějaký ten kilometr procházky po silnici, když jsme sem přijeli z takové dálky. Bylo krásně slunečno a Vláďa nás vedl tak dobře, že silnice se zakrátko změnila v cestu, a mohli jsme si začít připadat jako v přírodě. Prošli jsme se krásně a poupravili si představu o parque naural. Natural se dá přeložit jako „přírodní“, ale taky „přírozený“. V případě toho kousíčku Parque Natural de Montesinho, s nímž jsme měli tu čest, je na místě spíš druhý překlad druhý a s dodatkem, tedy něco jako Montesinhský park přirozeného opanování přírody člověkem. Naše cesta se totiž vinula mezi sady olivovníků, jedlokaštanovníků a dalších stromů, snad broskvoní a mandloní, které však zatím nekvetly. Jinde byly pastviny. Až nedlouho před tím, než jsme se obrátili k domovu, jsme došli mezi křoví, a pak i borovice. Je vidět, že zdejší lidé obhospodaří skorem každý metr půdy. Blíž k městu byly k vidění i vinice a pánové, kteří ostřihovali staré výhony.

A těsně za hranicemi parku dona, jejiž jméno jsem si nezapamatovala. v šatech a kozačkách, se šperkem na krku okopávala předzahrádku. Však jsem si dávno všimla, že Portugalky se snaží být pokud možno stále elegantní.

Braga:
Je to další z portugalských univerzitních měst, navíc úzce spjaté s počátky království. Před Portugalci tu pobývali Římané a budoucím generacím se z jejich dob zachovalo několik památek. Některé tak dobře schované, že doslova pár metrů od nich jsme o tom neměli tušení. Tak jsme koupili fidalguinhě a ještě něco na zub podle průvodce pro děti i vlastní chuti a dodatečně nám bylo sděleno, že pod podlahou frigideiry jsou k vidění základy římského čehosi. A na vlakovém nádraží je prý také něco k vidění. My se spokojili s placenými památkami, protože nás na souboj vyzvala dalece nedaleké poutní místo Bom Jesus. A tak jsme šli a šli podél silnice a odmítli pomoc „petřínské“ lanovky a stoupali do schodů a počítali. Bylo jich dohromady 577 a ještě dalších osm vedlo do kostela. Už ani nevím, na kolika podlažní panelák to Vláďa přepočítal, ale řeknu vám, Bom Jesus při západu slunce, to je nádhera!
Bom Jesus asi v polovině schodů 

Guimarães:
A tam to všechno začalo. Před dávnými a dávnými lety se na Iberském poloostrově (ten poloostrov se tak tehdy snad ani nejmenoval) Jindřichu Burgundskému narodil syn, který dostal jméno Afonso Henriques, a když se rok s rokem sešel, chlapec vyrostl v muže a onen muž vydobyl své zemi nezávislost na Leonském království. Stal se z něj Dom Afonso Henriques, první portugalský král. Město, kde se první král narodil, si později vysloužilo přezdívku Kolébka portugalského národa. Osm set devadesát dva let po králově narození se jakási komise usnesla, že město má význam nejen pro Portugalce, ale pro celý svět a zařadilo ho na seznam UNESCO.

Centrum se dá proběhnout za chviličku, ale lepší je ho projít, než proběhnout. Prostranství před katedrálou je oddělené podloubím od druhého náměstíčka s popsanou dlažbou. Bohužel naše návštěva byla dosti spěšná, takže obsah nápisu budu muset vyluštit někdy příště. Myslím, že poledník to nebyl, ale víc nevím nic.

Obešli jsme si palác i hrad na kopci, ale bylo pondělí a to je světový den zavřených dveří, pročež jsme se dovnitř nepodívali. Další skutečnost, která vybízí k opakování návštěvy. Palác se v současné době opravuje, ale nemýlím-li se, je přesto přístupný. Jeho střechy zdobí tucty dlouhých komínů, okna se ve slunci lesknou odstíny modré, zelené a žluté, neboť jsou z barevných skel (svého času v paláci pobýval diktátor Salazar). A právě mezi palácem a hradem se ze země zvedá nevýrazná kaple, v níž byl Afonso Henriques pokřtěn. Neuctivá Češka si neodpustila foto ve výklenku, který jinak slouží jako úschovna pracovních rukavic. Snad jí to pan král nebude mít za zlé.

za touto zdí byl pokřtěn budoucí král

A pak už nadešel čas oběda a bylo také nutné pomýšlet na Navrátila, jelikož odpoledne jsem měla školu. Koupili jsme si Vláďovu oblíbenou roscu a vydali se hledat příhodnou lavičku. Cestou ke kostelu Nossa Senhora de Consolaçãjsem si vyfotila komunistický balkon sousedící s domem, z nějž zbyla jen přední stěna. Vlastně jak v Bragance, tak v Guimarãesi a druhý den v románském údolí bylo vidět dost opršelé komunistické propagace. Že by to bylo jako u nás? Silní na venkově a v menších městech?

Cête a rota do românica do Vale do Sousa:
Na poslední den společných cest po okolí Porta nám Vláďa naplánoval výpravu za románskými stavbami. Údolí Sousa je v dosahu příměstské dopravy. Jak jsme ovšem později zjistili, platí i tady to, co v Parque Natural de Montesinho: kdo nemá auto nebo alespoň kolo, může se jít leda klouzat. Neplatí to však úplně na sto procent. Vláďa měl ten dobrý nápad, že putování zahájíme v Cête, spíš vesničce než městě, které  jak se ukázalo  má pro pěšoturisty nedocenitelný význam. Lze si z něj hvězdicovitě vyšlápnout ke čtyřem románským památkám, což bylo maximum, co jsem za úterý zvládli (zase ta škola...). U kláštera São Pedro de Cête, druhé ze čtyř zmíněných památek, jsem měla konečně možnost zvěčnit si to, co jsem původně prohlásila za hrobku na nožičkách. Tyhle pro našince zvláštní stavby jsou rozeseté od Vily Real až po Porto, jak je vidět. Sloužili pro uskladnění obilovin a nožičky chránily obsah před podmáčením zimními i jinými dešti.

sýpka a kupky sena

A co je to v popředí na fotce? No, přece kapusta. Caldo verde bude nejspíš neoblíbenější zdejší polévka a jak už název zelený vývar napovídá, neobejde se bez ingrediencí, které by ji řádně obarvily. Proto také na trhu je zelená nejčastější barvou. Skoro bych řekla, že každé listí se hodí...

Ale abych neodbíhala od tématu. Z Cête jsme přešli do vedlejší dědiny ke klášteru Salvador de Paço de Sousa. A pak jsme šli ještě dál a dál až k "památníku poustevny". A to bylo poslední místo, které se podle plánku okružní trasy po románských stavbách zdálo dostupné. Nicméně nám to nestačilo, chtěli jsme vidět víc, a proto jsme nasedli opět do vlaku a popojeli do Penafielu  okresního města(?). Tam měly být další románské památky. A tak jsme stoupali a stoupali od nádraží do kopce, slunce žhnulo a nakonec... nic. Románské památky došly nebo nám došel čas i trpělivost. Penafiel budu mít napořád spojený s výletem na oběd, který byl vykoupený kilometry v parnu.

Konečně moře:
Teprve v pátek se Vláďa dočkal. Dovedla jsem ho k oceánu. Dlouho neváhal, zul boty a byl v něm. Zrovna by čas odlivu, takže vody tolik nehřměly, naopak se zdály docela mírné. Hledali jsme ulitky a jiný neřád, co by se dal odnést na památku. Postupem času však vlny dosahovaly dál a výš a pak jsme měli co dělat, abychom je neměli ani v botách ani jinde.

A co jsme všechno našli? Hvězdici, kterou se Vláďovi podařilo hodit písku zpět do vody. Snad se jí daří dobře. Taky ježečka, co hýbal tlamičkou. Toho jsme ale nikam neházeli a byli rádi, že ho Vláďa nemá v noze. To by totiž musel čekat do úplňku, než by mu bodlina z nohy vylezla. A kdo ví, jestli se evropské bodliny řídí stejnými pravidly jako bodliny brazilských ježků... A pak jsem taky vyfotila dračí prst, kterým se každému chlubím. Až jednou zase půjdu do tržnice Bolhão, musím se znovu zeptat, jak se těm dračím prstům říká, a napsat si to, jinak za chvíli zase nebudu vědět nic. Prodávají je tam v trsech.

dračí prst

A pak už jel Vláďa do Lisabonu a domů a to byl konec výletů. Prozatím.

Více fotek je na Rajčeti.
Kulinářský slovník najdete na mých lusostránkách.