Portský (čtrnácti)deník

Letiště ve Frankfurtu bez problémů. Začla jsem cvičit portugalštinu s jedním pánem z Prahy, který se právě vracel z USA od syna a vnoučat. Z Prahy? Nee. Z Bragy, ale to mi došlo časem.

Letiště v Portu jakbysmet. Kufr přiletěl, jízdenku na metro mi prodali v hale ve stánku Turismo de Portugal. V -1. patře jsem se za pomoci pana asistenta naučila pro příště jak si lístek koupit/prodloužit v automatu a ověřila si, že cena na zemi i pod zemí je totožná. A pak už jen zhodnotit jízdenku (v Praze se říká validovat openkartu ve validátoru, že?) a vzhůru na nástupiště. Naštěstí z letiště jede jediná linka. I tak jsem zazmatkovala, když souprava dorazila příliš brzy. Co bylo cestou, nevím. Psala jsem SMS a zjišťovala, proč mi druhý mobil nefachá. Na letišti nebyl signál, v metru se chytil pouze mobil s roumingem!

Město si mě okamžitě získalo. Žádný opuštěná kolonie s polorozpadlými domy, jak jsem Porto poznala ještě v Praze z fotografií[1], ale pohádka! Jasně, domy nejsou v kdovíjakém stavu, ale tím víc si je člověk zamiluje (jsem ráda, že bydlím na moderní koleji…). Spadlé obkladové dlaždice se nahradí jakýmkoli vzorem, za domečky Kafkovy Prahy vykukují novostavby. A mají tu kontejnery na tříděný odpad, přesně jak se to učí v Português sem fronteiras (díl si nevybavuju).

Domy mají v oknech nezřídka státní vlajky (místo záclon?), náměstí s předzahrádky zdobí takhle v půlce února poupata magnólií a jiných šástů (však já vím, stromy nejsou šásty).

K zápisu v kanceláři správy kolejí a jiných věcí SASUP měli v době, kdy jsem tam nakráčela, rauchpauzu, tak jsem si zatím povídala s vrátným-ochrankářem. Věděl, že Checoeslováquia sousedí s Německem, tak jsme probrali zbylé sousedy a navrch jsem přidala pověst o založení Prahy. Ať ví, že to nemá co dělat s pohromou (praga), ale s prahem (a to se řekne jak?). Ve vrátnici byly k mání dvoje noviny: akademické JUP a druhé s vůní čokolády!!! a fotkou hladové misky z Bangladéše… Prý se tam obrací pozornost OSN… (O příspěvku Nestlé z každé zakoupené čokolády Aero se tam nepsalo.)

Paní z příjmu SASUPu mě odbavila mimo úřední hodiny a pak už jsem čekala, jen až budu moci v pokladně zaplatit zálohu na škody a kolejné. To se za započatý měsíc účtuje v přepočtu na den vyšší než za celý měsíc, a jako strop slouží měsíční platba.

Na rektorátu slouží šibal vrátný. Všechny posílá do třetího podlaží po schodech. Naštěstí se jednomu přístojícímu mé maličkosti s dvacetikilovým kufrem zželelo a ukázal mi výtah. Lukáš z Bratislavy takové štěstí neměl (tak jsem ho pak vzala výtahem aspoň dolů). Chvíli jsem čekala a celá zblblá zarytě odpovídala zaměstnankyni, co portugalsky prý moc nevládla, portugalsky s jedním oh, I see… A pak už se nám dostalo uvítání A stručného užitečného seznámení s Portskou univerzitou A městem. A dostali jsme bonus: simku, co si s ní můžeme zdarma volat a psát se všemi ostatními přivandrovalými studenty. S Portugalci využívajícími stejného operátora máme 1500 SMS denně skoro zdarma (teda první 3 měsíce úplně zdarma). A pak na koleji jsem při probírce zjistila, že v balíčku je ještě permanentka na celý jeden den v hromadné dopravě – abychom si ověřili, že se bez ní nedá žít. Na rektorátu jsme se zdrželi úvodním „seminářem“, už jsem se nemusela honit, cestu na fakultu jsem nemohla stihnout do zavření kanceláře, leda zázrakem (nebo busem???).

Tak jsem se šla raděj ubytovat. Všichni, jež jsem požádala o radu byli ochotní. Obrigada, senhoras e senhores. Koleje jsem našla a vchod taky. Jen s kufrem mi mladíci nepomohli, ale to určitě nebyli Portugalci, pač pan vrátný se nabídl hned. A provedl mě, kde bylo třeba, a řekl mi víc, než měl, a tak. Obrigada, senhor segurança, doufám, že vaši kolegové jsou také na študáky hodní.

A po prohlídce a instruktáži jsem si vybalovala a vybalovala, až byl čas akorát tak na večeři. A byla výtečná. A housku jsem si schovala k snídani. Budu ji mít s marmoškou Lufthansa. Další snídaně už zajistí supermarket, na který mě nasměrovala krajanka Rakušanka Stefanie, s níž jsem se dala do řeči v menze-kantině.

Než se vrátím za pomoci fotek ve vzpomínkách ke svým objevitelským cestám po Portu a Vila Nově da Gaia, snad jen pár poznámek, které zachytil můj diář.

Zatímco v Praze prý nadále sněží, tady dávno kvetou magnólie a kamélie všeho druhu. V botanické zahradě jsou k vidění i narcisy, v parcích v trávníku sedmikrásky. Krom kytek tu kvetou ještě portugalské vlajky, občas doplněné portskou. Dokonce i na tržnicích je vlajek málem tolik jako stánků. Zdá se, že Portugalci jsou patrioti, dá-li se usuzovat z kusu látky v okně, na balkoně atd. atp.

Měla jsem tu čest spatřit sochu… Ještě to neprozradím! Stojí hned vedle katedrály a hledí do informačního centra v Casa da Câmara. Tož jsem se tam hned zeptala, koho zpodobňuje. A když jsem se to dověděla, šla jsem si ji lépe prohlédnout a vyfotit. A hned byl na světě další dotaz: Proč má "pan Porto" na hlavě draka? Chvíli jsem slečně nerozuměla, nešlo mi do hlavy, proč mi tvrdí, že drak není drak. Nechala jsem si to napsat a, ejhle!, prý to není drak, ale águia real, tedy královská orlice.

A tohle je prý makakova fontána. Mají ti Portugalci zvláštní představy o zvířatech…

Ve vzduchu neustále něco kejhá - to racci nedokáží být chvíli zticha. Poletují tu sice i drobečci, jaké známe z Karlova mostu, ale většina racků je velikých mořských. Jo, a holubů je ve městě taky nepočítaně. Když se z čista jasna začnou rojit, znamená to, že zmerčili někoho, kdo jim v tašce nese krmení.

Vážně by mě zajímalo, jak dlouho zrají citrony a pomeranče. Na stromech jich tu visí hafo, pročež předpokládám, že na větvích i přezimovaly…!

V Rua dos Carmelitas jsem prvně v životě viděla pravé holičství. Bohužel mělo zrovna zavřeno, a tak jsem nemohla přes sklo obdivovat mistra při práci.

U fakulty neustále někdo korzuje vprostřed vozovky. Není to však ožrala, který by si spletl výpadovku s chodníkem. To se někdo s kelímkem v ruce snaží přivydělat si, když se auta zastaví na červenou.

Když už píšu o silnicích, je třeba zmínit i přechody. Červený a zelený panáček tu mají poněkud odlišný význam než u nás. Jak dokládá fotka o kousek níže, červený znamená: Běž, ale nejprve se pořádně rozhlédni. Zelený říká: Nejspíš přejdeš ve zdraví i bez rozhlížení.

V pátek jsem náhodou zašla na mši. Kdyby žebračka řekla tolik otčenášů a zdrávasů, kolikrát žádala o almužnu příchozí a odchozí, mohla by jít rovnou do nebe. Její hlas se linul do kostela s každým otevřením dveří a nutno dodat, že furt někdo coural tam a sem. A nebyli to túristi… Pan farář(?) nestojí v kostele s rukama svěšenýma nebo sepjatýma. Je to napůl dirigent, který udává takt zpěvům. A v sobotu dokonce probíhalo v igreja dos Carmelitas jakési liturgické sborové cvičení. Paní vedoucí letité spoluobčany nabádala, aby se neulívali a neseděli tiše, že sborový zpěv lépe zní. A měla pravdu.

Moře šumí? Oceán hřmí! Příboj doráží na břeh s takovou silou, že bych měla strach vlézt do vody, aby mě vlny neutloukly. Raděj jen smočit nohy a jít. Teda až bude ještě trochu tepleji.

V šest večer, a možná i v jinou celou, na věži dos Clérigos krásně vyhrává zvonkohra. Je to nějaká známá melodie, ale nevím jaká a foťák zrovna neměl sílu nahrávat.

Na náměstí da Cordoaria rostou „baobaby“ a mezi nimi sedí třináct panáčků a smějí se jeden druhému. Jejich (zesnulý) táta - Juan Muñoz - vystavuje v Serralves, ráda bych se tam podívala, ale nevím, jak mi to vyjde.

Ještě ze života: Zdejší muži asi tráví polovinu života v autě. Rádi si v něm čtou i noviny. A portští skauti nosí černé podkolenky s barevným střapcem, který nejspíš označuje jejich příslušnost k oddílu či družině. V první chvíli jsem zkoumala, nejsou-li to Skoti v sukních. Nebyli. Skoti přece nenosí kolem krku srolovaný šátek v bílo-střapcové.

Není všechno zlato, co se třpytí, není všechno kámen, co je v kostele. Sloup může být i dřevěný s kamennou tapetou navrch.

A nesmím zapomenout ani pohled na historickou část města, že? To zcela vpravo nahoře je biskupský palác. Já bydlím až za ostrohem, dál po proudu.

A meteorologická poznámka na závěr. Zatímco přes den je člověku v triku a svetříku vedro, ráno a večer se šikne i bunda a šátek kolem krku. Rozdíl teplot je totiž asi deset stupňů, což není zvlášť příjemné. Vyrážím-li na celý den, musím s tím počítat a raděj přibalím i rukavice bez prstů – ty od babičky.

[1] Děkuji za ně, Marcelo, postarala ses mi o příjemné překvapení.