REÁLIE

Angola

Jornal de Angola

Brazílie

A imigração européia no Brasil pela ótica da Internet – Evropská imigrace v Brazílii

Mosambik

mosambický deník NOTÍCIAS

Portugalsko

Madeira portský (čtrnáti)deník

LITERATURA

Almada Negreiros

Luísa Costa Gomes

Miguel Torga

JAZYK

Postavení členu před přivlastňovacím zájmenem

Užitečné odkazy: slovníky a učebnice portugalštiny

Domů:

zpět na úvodní stránku

(c) Eva Hlávková

2008

František (Jorge) Listopad

Kardinálova smrt


Přihodilo se, co už se očekávalo od jara. Kardinál Josef Beran skonal a s konečnou platností se stal legendou. Zemřel předešlého dne ve Vatikánu, tedy 12. června v 15 hodin. V časných ranních hodinách ještě kardinál slyšel déšť; poprchalo dlouho, ale ulice Říma brzy oschly.

Prvním, koho znavený tajemník zemřelého se zármutkem v očích o události zpravil, byl papež. Ten chtěl v podvečer předešlého dne odevzdaného trpícího navštívit a políbit ho na tvář, jenže nadpočetné audience a teplota, která se mu denně po šestnácté nebo sedmnácté hodině zvyšovala, mu nedovolily opustit komnaty. Jak sám říkal, oné „bezdůvodné slabosti“, horečce, jíž ani lékaři nemohli přijít na kloub, odolával stále méně. A nyní už bylo pozdě; i kdyby tam zašel večer po práci, ničemu tím neposlouží.

V souladu s vatikánskými zvyky bude kardinál uložen na široké dlaždice v Koleji a později ho přenesou do baziliky svatého Petra. Jak jej ale naposledy ustrojit po tom, co ho omyli studenou vodou v nevelké vaně? V životě i ve smrti byl kardinál drobné postavy, takže vanička na jeho tělo stačila. A dokonce ani nahý neztratil na důstojnosti. Ovšem otázka visela i nadále ve vzduchu: jak ho ustrojit do baziliky, do rakve? Vědělo se, že zesnulý nerad nosí šaty, které odrážejí jeho úřad, obzvlášť vysazený byl proti klobouku. „Jsem prostý člověk, chlapče, na tohle si nepotrpím,“ říkával těm, kteří přijížděli s ví bůh jakými obtížemi z jeho české vlasti a navštívili ho. Navzdory tomu jej však po poradě vedoucích představitelů Koleje oblékli do kardinálského. Ani to jinak dopadnout nemohlo. Ponechali mu jen nátělník z vlny českých oveček a sametový pás, který si rovněž přivezl z vlasti – byl od maminky, dárek ke jmenování. Všichni mu políbili chladný prsten s ametystem.

Kardinál Beran – jeho jméno se do portugalštiny přeloží jako „carneiro“ – byl malého vzrůstu, měl však velkou selskou hlavu. Byl pražským arcibiskupem, malým stínem na rozlehlých prázdných náměstích a nejen katolíci mu otvírali dveře. Roky živořil v nacistických táborech; následně mu komunistický režim nedovolil přestěhovat se a teprve později mu zcela mimořádně povolil opustit Prahu a odejet do Říma, kde byl jmenovaný kardinálem. Římané ho přijali za svého.

V bazilice jej navštívili mnozí, navštívili jeho „duši bez počátku a bez konce“ – jak se o ní vyjádřil na jedné z posledních mší, než ochořel – navštívili jeho tělo vzezření mrtvého kardinála umístěné v příční lodi chrámu poblíž oltáře svatého Václava, patrona to českých zemí, kterého před tisíci padesáti lety zavraždil vlastní bratr. V prostoru se odráželo denní světlo prostupující okny. Mezitím televizní technici zapojovali reflektory a natahovali kabely před večerním přenosem posledního rozloučení. A občas také zaznělo naprosté ticho.

Konečně bylo slyšet vyzvánění poledne. Technici už byli pryč a několikahlavé procesí v čele s vysokým přísným knězem třímajícím v ruce kříž pomalu opouštělo kardinála Berana-Carneira a jeho tichý poslední výraz , jeho masku prostou bolesti, utrpení i národnosti. Dies irae, dies illa…

Svatopetrská bazilika se vylidnila. Dřevné lavice umně vyřezávané po italském způsobu zůstaly opuštěné. Ale záhy vešly ovečky. Nejprve jen několik málo, zmatených, a pak desítky; začaly nehlučně jedny druhé svolávat a následně utvořily nepravidelný kruh kolem otevřené rakve. Některé ovečky se přiblížily, a poněvadž byly srdnatější nebo přítulnější nebo prostě zvědavější a lhostejné k všechné té nádheře kolem, začaly mrtvému olizovat tvář, ruce, kříž na hrudi, roucho, hedvábný polštářek. Lízaly sůl země, která se zemi navracela. Oňufávaly ho čumáčkem, pokládaly si hlavu na kardinálovo tělo v rozkošném nesouladu; ty nejvzdálenější se prodíraly dopředu, jako by naznačovaly vlastní osud, a nakonec se k němu rovněž dostaly. Mělo to v sobě něco malebného? Něco nábožného? Byl to sekundární reflex? Raději se moc neptejme.

Ve dvě hodiny odpoledne se procesí vrátilo do baziliky v hojnějším počtu: mezi kněžími a bezejmenným lidem byly přítomné sestry Nejsvětějšího srdce Ježíšova. A zpěvem neviditelných hlasů se k nim přidali členové římské kurie. Po návštěvě oveček nezbylo ani stopy.

Překlad (c) Eva Hlávková