REÁLIE

Angola

Jornal de Angola

Brazílie

A imigração européia no Brasil pela ótica da Internet – Evropská imigrace v Brazílii

Mosambik

mosambický deník NOTÍCIAS

Portugalsko

Madeira portský (čtrnáti)deník

LITERATURA

Almada Negreiros

Jorge (František) Listopad

Miguel Torga

JAZYK

Postavení členu před přivlastňovacím zájmenem

Užitečné odkazy: slovníky a učebnice portugalštiny

Domů:

zpět na úvodní stránku

(c) Eva Hlávková

2008

Luísa Costa Gomes
Sentado no Deserto
V poušti sedící


V televizi hlásí: „…a máme tu opět sváteční čas, který je vždy smutně poznamenán velkým počtem dopravních nehod.“ Marciana ztlumila zvuk a šla zkontrolovat krocana. Když v chodbě zavětřila, ve vzduchu stále ještě cítila pach smažených brambor. Nesnáší vánoční pokrmy.

Píchla do krocana a zaslechla, jak se otvírají dveře, vchází Miguel a s někým rozmlouvá. S vidličkou v ruce jim z kuchyně zvědavě vyšla v ústrety.

„Mami, vedu s sebou Pereiru, ať s námi povečeří. Připadalo mi, že se nemá kam vrtnout.“

Marciana sjela pobudu pohledem. Napadlo ji, že ať by ho myli sebevíc, drhli ho a dezinfikovali, přece se našinci nikdy podobat nebude. Když se usadili v obýváku, Pereira na kraj pohovky se zaťatými pěstmi opřenými o kolena, Miguel s teniskami na skleněné desce stolku, Marcianě se udělalo nanic, pocítila záchvat paniky, a to ještě ani neuvažovala o tom, co poví manželovi, bratrům a švagrovým. V duchu hledala nejpříhodnější způsob, jak vyčistit koberec, a představovala si, jak dlouho bude ve vzduchu cítit pach špíny, který se z Pereiry mocně linul. Uvědomila si, že jí zkazil štědrovečerní večeři, ale nenapadalo ji, co si dál počít.

„Třeba by se pan Pereira chtěl osprchovat a převléknout. Mám tam po tvém tátovi jeden oblek, co by se mu snad hodil.“

Miguel souhlasil a nuzák se nebránil. Jakmile se chlap vzdálil z obýváku od planoucího krbu, Marciana vystříkala vzduch osvěžovačem a pohovku okartáčovala. Přitom hledala případné blechy, ohavné vši a jiný, bezejmený, hmyz, jejž přitahuje chudoba.

No, jo, Miguel vychovaný v duchu nejlibertinštějšího ateismu procházel ve svých patnácti letech údobím prvotního křesťanství. Již v listopadu zahájil útoky proti pokrytectví vánoční nálady, pranýřoval konzum, obvinil rodiče, strýce a tety, kněze, učitele, veřejné činitele – i samého papeže! – z cynismu a prohlásil, že letošní Vánoce proběhnou úplně jinak. Marciana brala syna vážně, neboť to byl chlapec pevného přesvědčení – přestože nebylo přirozeně nijak stálé – který nejenže bral doslova obecně přijímané názory, ale také je důsledně zaváděl do života. Marciana se už tehdy obávala nejhoršího. Měla strach, že na Štědrý den nepřijde na společnou večeři. Jenže nakonec to bylo ještě horší než nejhorší – Miguel se dostavil v doprovodu kohosi, z něhož táhlo víno a bída a který hnedle od vchodu odhadoval až příliš střízlivým pohledem nejen hospodyni, ale stejně tak rodinné stříbro a porcelán. Marciana si v duchu poznamenala, že si příští týden vyhradí chvilku a dá vyměnit zámky.

A už přicházeli bratři, všichni naráz, a nafoukané vyfintěné švagrové. Marciana, aniž hnula brvou, jim představila Pereiru a oni, přivyklí tradičnímu rodinnému sebeovládání, nedělali cavyky a automaticky mu jeden po druhém podali ruku a představili se: ten a ten Vasconcelos. Marciana chápala, že křestní jména cedí skrze zuby. Dodnes jí zůstával rozum stát nad tím, že otec, obvykle tak uvážlivý a v jiných záležitostech rezervovaný, ocejchoval své syny na celý život jmény budícími rozpaky; Aureliano Auspicioso z nich bylo to nejpřijatelnější.

„Ten tvůj Miguel je hotový svatý,“ prohlásila jedna teta, když se s Marcianou v kuchyni objala.

Ježíš Kristus, řekla druhá. Anděl, přisadila si další. Hotový archanděl Míkael, dobíral si je strýc Aureliano. Vešel Miguel a požádal je, ať ho doprovodí do obývacího pokoje, že to není vůči Pereirovi pěkné. Marciana kráčela chodbou poslední, hleděla bratrovi na záda a tu před ní jako na obrazovce vyvstal obrázek černošského nebožátka v poušti sedícího. Byl to jeden z oněch šokujících snímků, které se objevují ve zprávách během večeře: vyhublé matky s mrtvými robátky na klíně, děti ležící na holé zemi a dívající se před sebe do kamery, která je snímá. Marciana se upamatovala na ten obraz z doby před dvěma či třemi lety: malé dětátko s očima vpadlýma hlady, které si rukama nešťastně zakrylo obličej jako stařec, jenž nevidí východiska. Sedí v poušti, vprostřed ostatních, a nedoufá v nic.

„Když jsem byla malá, taky jsem měla své chudé,“ povídá teta Adelina, už zase zpátky v kuchyni. „Nosívala jsem do nuzných příbytků konzervy fazolí a sáčky cukru a takové věci. Nezapomenu, jak udiveně se na mě koukali, když jsem se objevila s tím vším v neděli i za deště.“

„Já brávala děti z ulice do kavárny na svačinu,“ řekla Marciana. „Jenže pak už se nemohlo jen tak prokazovat dobrodiní. Ujaly se lidumilné ideály a ty bránily jednotlivcům pečovat o chudé. Měl je zaopatřit stát.“

„A Zé, co ten na to?“

„Zé nemá o ničem potuchy,“ odpověděla Marciana.

Když Zé konečně dorazil domů, docela ho to pobavilo. Ani si nevšiml dramatického výrazu, jímž ho žena u vchodu přivítala, nabídl Pereirovi další rundu a syna dlouze objal. Bylo zřejmé, že už s kamarády z lodi někde oslavoval.

Televize hlásí: „…a jelikož čas už pokročil, budou zprávy tentokrát kratší než obvykle.“ Kdesi docházelo k pouličním nepokojům, snad povstání. Marcianu zamrazilo: děťátko v poušti mohlo být to její; mohla se – náhodou, bez příčiny – narodit v podobné poušti.

„Musíme strpět děsnou podívanou,“ posteskla si znepokojeně. „Jen před nás staví problémy a nedají nám prostředky k jejich vyřešení.“

„Je to vážně nepříjemné,“ souhlasil strýc Refugêncio.

„Tao není ani dobrý ani špatný, je mimo dobro a zlo,“ pronesl Zé.

„A znáte tu o zazobanym děcku, kterýmu učitelka nakázala psát o chudácích?“ otázal se Pereira, aby odlehčil situaci. Bratři si povolili kravaty. „Povídejte, Pereiro, sem s tou historkou,“ požádala ho teta Adelina. A Pereira nebyl k zastavení. A jelikož panáky dolévali svižně a vrchovatě, anekdoty byly hlasitější a hlasitější, až Marciana zavolala k večeři.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Miguel v kuchyni, připravený odnést tác s treskou. „Nezlobíš se na mě, mami?“

Marciana odložila talíř s brokolicí a syna objala, pohnutá jeho láskou k bližnímu.

„Já si také prožila s chudáky své. Dobře jsi udělal. Jen kdyby u jídla tolik nemlaskal.“

Miguel se usmál. Pereira o sobě vyprávěl u stolu bratrům, kteří bez hlesu naslouchali, těšili se na jednotlivé chody. Marciana se ve dveřích zhluboka nadechla a dodala si odvahy – bylo nutné dál si představovat, že Pereira není Pereirou a že kdyby byl Pereirou, neseděl by tam, vprostřed rodinného kruhu, a nebavil by je banálními historkami a svými stesky. Bylo nutné dál vidět i nevidět děťátko.

Nakonec Miguel Pereiru vyprovodil. Ten odcházel s walkmanem na uších a rozloučil žoviálním halasem. „Vůbec nesundal sluchátka, tak jsem mu ho nakonec dal,“ oznámil Miguel. „Ale to byl přece dárek ode mě,“ posteskla si Marciana.

„Konečně!“ ulevila si Adelina, když odešli.

A Zé mohl vznést svůj obvyklý dotaz: jestli jsou všichni hotovi vzít si pilulky proti nevolnosti? Jenže Deotado odtušil, že by ještě nějakou tu sladkost snesl.


Překlad (c) Eva Hlávková